Šli jsme tam, kde o nás stáli

Ludmila Zemanová (*1947) pochází ze Zlína, žije v Montrealu a v příštím roce bude v Třeboni čestnou prezidentkou Mezinárodního festivalu AniFest. Rok 2010 bude totiž rokem stého výročí narození jejího otce, českého filmaře světového jména Karla Zemana.

* LN Filmy vašeho otce patří do výuky na světových filmových školách, překvapilo vás to?

Jsem přesvědčena, že i v České republice jsou ty filmy známé, ale máte pravdu, že jeho filmy ve světě oceňují. Mají je na všech filmových školách, znají jeho práci, obdivují nejen techniku, jakou je dělal, ale také myšlenky, poslání těch filmů, které je podle mne nadčasové.

* LN Když se teď k otcovu století probíráte jeho filmy, co na nich oceňujete nejvíc?

To, že mu šlo v první řadě o obsah, sdělení, myšlenku...

* LN Je o něm známo, že každý film dělal jinou technikou. Hledal výraz?

Ono to hledání technických možností, které tehdy zdaleka nebyly prozkoumané, mělo v sobě něco vzrušujícího, objevitelského, ale na druhé straně si myslím, že velkou výhodou byla jeho všestrannost. Dovedl si spravit auto, byl schopný říct, jak má fungovat dvoupásová triková kamera a pořídil k tomu nákres. Vynalézavost mu umožnila realizovat tu jeho fantazii. A myslím, že jeho fantazie byla někdy daleko větší než tehdejší technické možnosti filmu. Čím dál intenzivněji si uvědomuji, že byl opravdu následovníkem Julese Vernea. Do jeho vizí přidal i myšlenky současné, ve Vynálezu zkázy nastínil katastrofu atomové bomby. Nebo v době, kdy se jen velmi málo mluvilo o pravěku, dokázal táta zábavnou formou dětem vysvětlit vývoj člověka, i to bylo nadčasové. Otec dovedl spojit historické téma a fantazii s novou dobou například v hrdinovi Barona Prášila Toníkovi, který je kosmonaut, čili aktualizoval starý příběh do dnešní doby.

* LN Uvědomovala jste si už jako dítě a tátův „učeň“ jeho filmařské kvality?

Já otce nesmírně obdivovala. Byl výtečný vypravěč i v „civilu“. Milovala jsem ty jeho příběhy i to, jak skvěle kreslil, skicoval obrazy přímo do svých scénářů, čili byly to už vlastně takové komiksy. To, že jsem mohla být u toho, když pracoval, v jeho dílně, tam, kde se šily loutky, to všechno mé dětské duši bylo tak blízké, že jsem jenom toužila být toho jednou součástí.

* LN A to se vám povedlo, pracovala jste jako výtvarnice nebo animátorka na otcových filmech. Jak se vlastně žilo na filmovém kopci Kudlově?

Já měla pocit, že jsem nejšťastnější dítě. Žili jsme tam pohromadě, v domečcích kolem ateliérů, směla jsem někdy zajít na projekce, v době, kdy ještě nebyla televize. Mohla jsem se dívat třeba na Disneyovy filmy, protože v tamních laboratořích se vyvolávaly kopie... Paní Týrlová organizovala pro děti mikulášské besídky a pouštěla nám filmy...

* LN Nechtěla jste se osamostatnit?

Když jsem dorůstala, sledovala jsem otce, jak pracoval s herci. Tehdy jsem měla na chvíli touhy i jiné - stát se herečkou nebo tanečnicí. Ale v zásadě jsme ani já ani táta nepochybovali o tom, že budu pokračovat v jeho práci. Když jsem pak skončila uměleckoprůmyslovou školu, zatoužila jsem kreslit, malovat samostatně, ale táta řekl ne, ty půjdeš ke mně a naučíš se dělat film. Nebylo to jednoduché - v dílně jsem musela být ráno první a večer poslední, musela jsem se naučit celé řemeslo, nedopřával mi žádné úlevy, ale dnes vím, jak to bylo dobře. Leckdy jsme večer šli zpátky do studia, táta mi rozložil celý plán filmu, učil mě, jak se staví scéna, jaký je postup prací. Po večerech mě učil řemeslo z pozice režiséra, což jsem později nesmírně ocenila.

* LN Je zvláštní, že Karel Zeman přes všechna uznání a ocenění zůstal stranou, neodstěhoval se do Prahy, blíž filmovému dění...

On to své oddělení budoval od roku 1944, jeho lidé tam s ním rostli, naučili se dělat loutky, věděli, jak se má animovat, jak osvítit trikovou scénu - to všechno chtěl udržel ve Zlíně. Navíc v Praze byla jiná studia. Zlom v jeho práci nastal s Cestou do pravěku, to začal kombinovat loutkový film s hraným. Herecké scény musel točit na Barrandově nebo v hostivařských ateliérech a trikovou část na Kudlově. Takže lůžkovým vlakem v neděli večer odjel do Prahy, ráno ho taxík vezl na Barrandov a v pátek zase jel zpátky, často ani nezašel domů a rovnou jel do ateliéru, aby zkontroloval, co se udělalo a naplánoval, co zase po neděli

* LN Pracovala jste s ním i v časech, kdy to neměl moc lehké.

Jako poslušná dcera jsem se u něj naučila, co šlo, a jednu dobu jsem dokonce měla příležitost dělat samostatně animované filmy na filozofické fakultě v Olomouci, kde začali učit experimentální formou jazyky. Vymýšlet krátké vtipné animované jazykové filmy mě moc bavilo. Ale se vstupem vojsk v srpnu 1968 se zase všechno změnilo a já se vrátila domů.

* LN Aspoň jste se mohla podílet na jeho dalších filmech...

V Pohádkách tisíce a jedné noci vyvinul ploškovou techniku tak skvěle, že film měl obrovský ohlas a táta dostal nabídku západoněmecké televize na celovečerní animovaný film podle lužickosrbské pohádky Krabat, česky se film jmenoval Čarodějův učeň. Váhal, vždycky dělal filmy laděné spíš do humoru, chtěl diváka spíš potěšit, a tento příběh byl smutný a temný, i když krásný. Zvládl to perfektně, pro celou dílnu (já dělala výtvarníka) to byla vzrušující práce. Objevili jsme, že ploškovou technikou kombinovanou s prostorovou scénou se dá udělat celovečerní film. Získal mnoho cen, a tátu ten úspěch natolik povzbudil, že se pustil do české pohádky, po čemž dlouho toužil. Do filmu Pohádky o Honzíkovi a Mařence se mu podařilo dát všechno, co měl na srdci a po stránce výtvarné se vyžil.

* LN Myslel na diváka, nebo byl víc zaujatý formou a příběhem?

Pro diváka dělal všechno, na něj myslel především. A čím byl starší tím víc myslel na děti, chtěl jim dát naději, že ten život není tak špatný, jak vypadá. Proto v jeho filmech dobro vítězilo nad zlem. Když jsme se později dostali do těžké situace, myslela jsem na něj a dávalo mi to odvahu pokračovat v jeho práci. Věřila jsem jí a to mi pomohlo.

* LN To bylo asi v době, kdy jste emigrovali?

Odešli jsme ve čtyřiaosmdesátém roce, měli jsme pocit, že se tu nic nezmění, zápasili jsme s tím, abychom vůbec v tom studiu mohli pracovat, a když jsme dostali s manželem, který byl animátorem, pozvání přednášet na kanadské filmové škole, nedovolili nám to a já nakonec byla ráda, že mohu ilustrovat knížky v Albatrosu, zatímco manžel pracoval na stavbě. Říkali jsme si, že pokud máme začít znova, tak někde, kde o nás stojí. To bylo ve Vancouveru, pozvala nás slavná umělecká škola. My chtěli jen přednášet, ne emigrovat, ale když nás nepustili regulérně, nakonec jsme našli cestu, jak se dostat ven. Nebylo to jednoduché hlavně proto, že jsme odcházeli od rodičů. Ale oni věděli, že není moc naděje, že se to tady změní.

* LN Takže jste začínali zase od nuly?

A bylo to těžké, neměla jsem ani papír, kreslila jsem na zemi, protože jsme neměli stůl, ale věřila jsem, že když budu pracovitá, někde se to musí projevit. Naštěstí jsme mohli dělat na jednom dětském americkém programu, udělali jsme pro něj jeden krátký snímek. Já na zemi, manžel to animoval ve studiu, které jsme si na jednu noc půjčili, ale ten film nám nakonec otevřel dveře, dostali jsme nabídku od National Film Boardu v Montrealu a to už byl start. Nebylo jednoduché sehnat peníze, měla jsem scénáře, ale je to zdlouhavá práce a my měli dvě malé děti.

* LN Nakonec jste se nejen v Kanadě velmi dobře uplatnila s celým cyklem obrazových publikací pro děti?

Našla jsem si epos o Gilgamešovi, který hledal nesmrtelnost. Zjistila jsem, že nikdy nebyl prezentován v obrazech, zkusila jsem to nabídnout jednomu populárnímu montrealskému nakladatelství a naštěstí majitelka byla báječná žena, milovnice umění, a tu moje skici nadchly. Dalo mi to větší svobodu, potřebovala jsem jenom papír a tužku a v krátké době jsem měla něco hotového, nebrzdily mě ty technické věci jako u filmu. Kniha dostala největší kanadskou literární cenu a to mi umožnilo pokračovat. Nemohu samozřejmě dosáhnout úspěchů otce, ale ty mé knihy jsou v učebním programu ve všech školách v Americe, v Kanadě a v dalších zemích světa. Děti je znají a chápou, jsou jim snad k užitku, a to je pro mě odměna.

* LN Jaké je z toho ponaučení?

Asi že každý má tu svou cestu jinak těžkou, chudý nebo bohatý, a musí si najít svůj smysl života. Táta v tom, co po sobě nechal, pro mě zůstal živý, a to je podle mě největší hodnota člověka, jestliže zanechá něco, co má význam pro jiné. V tom je jeho nesmrtelnost.

***

Génius na kometě Karel Zeman (3. 10. 1910 - 5. 4. 1989)

Karel Zeman patří ke klasikům českého animovaného filmu. Absolvoval kurs reklamního kreslení a aranžování, pracoval jako kreslíř a návrhář v reklamních ateliérech, několik let (1930-1936) také ve Francii a u Tomáše Bati ve Zlíně, od roku 1943 ve zlínském trikovém ateliéru. Už jeho první film Vánoční sen (1946) získal v Cannes Cenu za nejlepší loutkový film. Hledal pro každý film nové techniky, kombinoval hraný film s animací.

Vytvořil například postavičku Pan Prokouk. Úspěch měly snímky Král Lávra i Poklad na Ptačím ostrově. Kombinovaný film Cesta do pravěku byl oceněn jako nejlepší dětský film v Benátkách, Vynález zkázy patří k nejuznávanějším českým filmům ve světě vůbec. Ceněné jsou i snímky Baron Prášil, Ukradená vzducholoď, Na kometě, Čarodějův učeň nebo poslední Zemanův film Pohádky o Honzíkovi a Mařence.

MARTA ŠVAGROVÁ